V letošním roce (2020) k 700. výročí založení obce Družec byla vydána publikace „Družec v běhu času“autorů Vladimíra Drvoty , Miroslava Oliveriuse a Václava Vodvářky.
Je to úžasné dílo, je pamětí a poučením pro naše děti a vnuky, pro nás starší je to vzpomínka na naše dětství a mládí a historie pro nás všechny. Každý si zde něco najde, každého něco zaujme. A pro nás jsou to naši předci a to mlynářský rod Švejcarů (Schweizerů).
Tato publikace nám některé poznatky o našem rodu potvrdila, některé poopravila a také jsme zde objevili poznatky, nám dosud neznámé. Naší předci pocházejí z Dolního Bezděkova a tak jsme očekávali potvrzení toho, že v družeckém kostele byl pochován v r. 1782 pod kruchtou Joseph Johann Anton conte di Dovara, otec jedné z dcer, která se provdala za Josefa Švejcara, mlynáře z Dolního Bezděkova .
Sice při opravě kostela v r.1883 byly pod dlažbou kostela dva hroby / v jednom byl mladík s kápí přes hlavu staženou o druhých ostatcích zde není nic uvedeno/, ale jméno conte di Dovara se zde nikde neuvádí. Ale před touto opravou byla v dlažbě nalezena hladká deska o značné velikosti. Po jejím vyzdvižení se ukázalo, že se jedná o náhrobek obrácený lícovou plochou dolů, na kterém byl vytesán nápis, že Léta Páně 1616 v den sv. Václava Pán Bůh ráčil Lazara Švejcara, mlynáře z Družce, k sobě povolat a že tentýž tuto v chrámě Páně pohřben jest. V dolejším poli vytesán byl znak mlynářský, sestávající ze dvou seker a kola mlýnského. Náhrobek byl bohužel při opravě zničen. Lazar Švejcar byl do svatostánku pohřben proto, že byl jeho dobrodincem. Kostelu odkázal jistý kapitál, který na mlýně nechal pojistit, a z něho potom potomci církvi platili úroky. Odměnou se v kostele za mlynáře obětovávaly mše svaté. Později potomci rodiny jistinu nadace té splatili, avšak nenechali jí vymazat z knih pozemkových , což novému majiteli mlýna způsobilo nemalé obtíže.
Dále jsme zjistili, že je pravděpodobně chybná naše úvaha o tom, že Antonín Švejcar , který prodal družecký mlýn čp. 43 r. 1849a odstěhoval se do Bratkovic. Máme uvedeny Bratkovice u Černuce, ale to co je uvedno v této publikaci, spíš nasvědčuje tomu, že se jedná o Bratkovice u Příbrami.
A proč se tak domníváme? V publikaci se uvádí, že existují ve Družci pověsti o dobývání zlata. Proto se tehdy utvořila společnost v čele s mlynářem Antonínem Švejcarem, která chtěla ve skále proti Švejcarovu mlýnu dobývat zlato.Povolali proto horníky z Příbrami a nechali ve skále dělat štoly a to pravděpodobně v letech 1812-1814. A skutečně našli zlatou rudu, která však obsahovala tak málo zlata, že se dolování nevyplácelo. Opuštěná štola pak byla mlýnem užívána jako sklep.
Také je zde uvedno, že Švejcarové, mlynáři v Družci současně vedli rozsáhlý obchod s prkny a s řezivem Tato živnost zanikla, když poslední Švejcar prodal mlýn a odstěhoval se. Rodina Švejcarova se zde také uvádí jako třetí v Družci dlouhodobě usedlá. Píše se zde i o biřmování r. 1773 a to rodin Švejcarů ze mlýnů čp.1 a čp.43 . Také je tu zmínka o tom, že mlynáři Matěj Švejcar a Pavel Votrhánek /majitel třetího mlýna ve Družci/ upomínají městskou radu v Unhošti o zaplacení nějakého dluhu. Poslední potomek rodu Švejcarů ve Družci, žijící v čp.10 se v roce 1879 po prodání usedlosti v exekuční dražbě odstěhoval do Kladna, kde zemřel.
V roce 1833 hodiny pro
kostel ve Družci
zakoupil Antonín Švejcar, mlynář ze Družce. A
ten svůj mlýn měl prodat v
r. 1849 a odstěhovat se do Bratkovic /pravděpobobně / Černuc-Bratkovice
Ten mlýn našeho
Antonína je nazýván Švejcarův, Štillerův mlýn
první majitel je Lazar Švejcar r.1616(narozen podle odhadu na rok 1590) a
další je Nový mlýn Jaklův,
Původní vlastníci také rodina Švejcarova z
Dolního Bezděkova , No a
tento mlýn údajně leží mezi Družcem a D.
Bezděkovem. A k tomu ještě
hledám panský mlýn v Dolním Bezděkově a to
vypadá, že byl někde v těch
místech , kde je nyní ten statek, kde chovají
koně. Č.p. toho mlýna by
mělo být 2, (ano je to číslo 2 a vlastnické
právo má Ing.Libor Dubský ) Na tomto mlýně měl být ten náš Josef s
Italkou. No a tak při tom mém pátrání jsem zjistila, že
jde o toho našeho předka Karla
narozeného ve Družci r.1671 pátrá víc
zájemců a je to Karolina Vernerová z Říčan a
ta hledá jeho syna Josefa a
u nás je to ten syn Vít. Historie mlýnů je
popisována ve Zpravodaji
Družce , nejvíce v roce 2OO7.
Jak to vypadá, tak ten Lazar Švejcar /
příhodné jméno/, když v r. 1616
vlastnil Švejcarův, ‚Stillerův mlýn ve Družci
byl náš předek, jeho syn
pak byl ten Jan u kterého nemáme žádné datumy
a jeho syn byl Karel,
který se narodil ve Družci 1.3.1671 a jeho syn
Vít, nar. 1701, kolem
roku 1745 zakoupil od rodiny Brodecké panský
mlýn v Dolním
Bezděkově. Pokračovatelem byl jeho syn Jan
Josef nar. 1736 a další byl
Josef Švejcar nar. 1764 a jeho žena byla ta
Anna Mariedi Dovera. A jsme
u jejich syna Antonína nar. v r. 1791. A tak
jsem se domnívala, že ten
náš Antonín, převzal mlýn po nějakém strýci
opět v té Družci, ale nyní
mám pochybnosti, protože po prodeji
mlýna ve Družci asi v r. 1849 se
odstěhoval do Bratkovic, pravděpodobně
Černuc-Bratkovice , okr, Slaný. A
protože naše větev pokračuje Václavem
/pytlákem/ ze Lhoty, tak ten
družecký Antonín byl spíš náš strýček. No,
a zatím se mi nepodařilo nic
zjistit do které doby Švejcarovi na tom
Bezděkovském mlýně hospodařili, tak
můžeme předpokládat, že ten náš Antonín tam
ještě hospodařil a rozhodně
to skončilo s tím naším Václavem
-pytlákem.
A ještě je ve Družci další mlýn zvaný Nový
mlýn, Jupův mlýn, který byl
majetkem koncem 18 století rodiny Švejcarů z
Dolního Bezděkova a r. 1850
jej Švejcar prodal. Bohužel, není nikde
uvedeno ani křestní jméno. Ale
rozhodně Švejcarové, to byl mlynářský rod,
protože se to jméno vyskytuje
v okolí na více mlýnech
Něco jsem zjistila ve
Zpravodajích Družce, většinou r. 2OO7,
mají to na of. stránkách na pokračování o
mlýnech. ve Zpravodaji č.7 r.
2O19 , tam bylo, o tom Antonínovi, že koupil
ty hodiny a jinak jsem se
k tomu dostal přes ty mlýny, nejdřív jsem
hledala ten mlýn z D. Bezděkova a došla jsem do mlýnů ve Družci, kde máme
toho Karla nar. 1671.
A tak to zadávám, jak mi selský
rozum velí, např. mlýny na potoce
Lodenice nebo Kačáku ve Družci a tak pod.. Na
ten Dolní Bezděkov jsem se
dostala heslem – historie Dolního Bezděkova a
tak podobně. Zkouším to na
Seznamu nebo Googlu a ono tam vždy něco
vyleze.
No a tak ten starý Bezděkovký mlýn patřil k tomu
hospodářskému dvoru a
byl královský , Pak mlýn přešel na Jaroslava Bořitu
z Martinic, Pak
tento emfyteutický / to jsem si také našla na
internetu , zadala jsem
tam toto slovo/ mlýn od vrchnosti zakoupil v
r. 1695 Václav Brodecký
/Brodecz/, v roce 17O5 jej vlastnila mlynářka
Anna Brodeczka / vdova ,
dcera?/, no a od roku 1745 se stal majitelem
náš Vít Švejcar.
V Kladně 6.8.2019
Švejcarové – další dodatek
Švejcaři
byli i na mlýně Tumovic v Žilině, byl to Matěj
Švejcar a i tam se objevuje
Antonín ze Družce jako poruční dětí.
Jsme pamětníci toho,
že na žilinském mlýně
byl mlynář František Tůma s manželkou Boženou,
roz. Pavelkovou ze
Žiliny. V knize „Vodní mlýny v Čechách ,
díl I. od Josefa Klempery jsem
se dozvěděla historii tohoto mlýna a tak ve
zkrácené verzi to
nejdůležitější. Na tomto mlýně hospodařil
Matěj Švejcar se ženou Annou,
měli 7 dětí. Po jeho smrti v roce 1717 / tady
uvažuji, že to mohl být
mladší bratr našeho družeckého Karla/ se stal
mlynářem František
Urbánek, který se oženil s vdovou Annou
Švejcarovou. Spolu měli 2 syny,
Michala, který pravděpodobně zemřel bezdětný a
syna Václava, který
zemřel 9.4.1759 a po něm zůstal dědic
František. Babička Anna jeho jménem
hospodařila na mlýně ještě 6 let do jeho
plnoletosti a pak byl předán
mlýn Františkovi o čemž byla sepsána smlouva
za přítomnosti Rychtářů
Václava Drvoty ze Družce a Jana Novotného ze
Žiliny , mlynáře Františka
Švejcara/ zřelmě příbuzný Matěje Švejcara, ale
z kterého mlýna nevím/a
Anny Fajglové ze Žiliny. František zemřel v
roce 1775 a mlýna se ujala
jeho vdova Kateřina, která měla 3 děti a
čekala 4 dítě. Ještě v tom roce
se provdala za Jiřího Horu, zemřela roku
1786.Jejím čtyřem dětem byli
určeni poručníci Tomáš Novák ze Družce a
Václav Evan , žilinský rychtář.
Vdovec Jiří Hora byl jmenován hospodářem na
mlýně po dobu 14 let do
plnoletosti dědice mlýna AntonínaUrbánka. Tomu
však mlynářské řemeslo
nevonělo a tak byl po dohodě mlýn po sedmi
letech předán staršímu synu
Janu Urbánkovi smlouvou dne 23.3.1793 za
přítomnosti Václava Voráčka z
Kamenných žehrovic, Josefa Dandy ze Žilinya Františka
Hořejšího ze
Družce a to od dne 24.4.1793 Nový mlynář Jan
Urbánek se oženil 28.31793
s Marií Čechovou z Družce. Když Jan 18,11,18O8
zemřel, zanechal po sobě
vdovu Marii a šest nedospělých dětí., z nichž
Jan se měl stát dědicem
mlýna po dosažení plnoletosti. Bylo mu 11 let
a jeho poručníkem se stal
družecký mlynář Antonín Švejcar. Jan dne
11.11.182O konečně mlýn převzal
a oženil se s Marií Lintymerovou. Dne 24.21828
jan a Marie mlýn prodali
Františku a Barboře Tůmovým ze Stochova, kteří
urbánkovům přenechali
chalupnickou usedlost na Stochově. a dál už je
to jiná historie.
Tyto informace spisovateli poskytla bývalá
starostka pí.Božena Horešovská s tím . že
záznam o mlýně je v gruntovní
knize. Jo a ještě ve Zpravodaji č. 6 r. 2OO8
je uvedeno, že v roce 1884
začal ve svém mlýně provozovat živnost
pekařskou mlynář Švejcar. Kdy
toto pekařství zaniklo, se neví a já už jsem z
toho úplnej magor. Co to
zase bylo za mlynáře Švejcara a kde se tam
opět vzal, no tak to jsem z
toho jelen, protože , mlýn ve Družci prodal
Antonín v r. 1849 a druhý
mlýn prodal mlynář taky Švejcar v
r.185O.
Tak další syn Karla -Václav nar. 13.12.1705 ve Družci si vzal za ženu
Marii roz.Čermákovou, Svatbu měli 6.2.1741 ve Lhotě / no asi někde na
mezi, říkám já/. Měli 8 dětí a všechny se narodily ve Lhotě: František
3.1O.1741,Tomáš 29.11.1742,Vít 29.5.1745, Anna 22.5.1747, Josef
19.3.175O, Apolena 8.2.1753 Jan 13.5.1755, Anna 12.5.1758.
A ještě jeden syn a to František nar. 22.8.1717 ve Družci si vzal za
ženu Kateřinu roz. Knolbovou, svatba 11.10.1743 Družec. Měli 7 dětí .
Václav 18.1.1744, Jan 24.2.1746. Kateřina 28.1O1747, Veronika 27.1.175O
, František 12.3.1752, Alžběta 2O.1O.1753, Marie Terezie
6.9.1756.Všechny jsou narozeny ve Družci.
A pak se mi objevil František, který si vzal Františku, roz. Konrádovou,
svatbu měli v r. 24.1O.1752 Bezděkov a dál jsem se nedostala, protože
to všechno zmizelo a už jsem se na to nedostala.
Vím jenom, že tyto údaje jsou od Michala Mareše z jeho rodokmenu a
myslím, že to byl také ten web co máš ty.
.To co jsem naposled zjistila, přivádí do toho našeho rodokmenu
jakési pochybnosti. To, že ta první žena Karla se jmenovala Salomena,
to jsem Ti již psala. S tou druhou ludmilou, máme pány 2 děti a ten
Mareš uvádí syna Josefa nar. 16.3.1739 A o tom myslím že psala
K.Vernerová, že záhy po narození umřel. Další nejasnst je v té naší
větvi. Sice jsem navíc zjistila, že náš předek Vít z mlýna d. Bezděkov
měl 2 děti a to Jana a Františka . Prvorozený Jan ,máme uvedeno Jan
Josef nar.1736 se oženil2O.11.1757a ti měli mít 1 dítě a to Annu
Františku nar 4.10.1758. A to je ta největší nesrovnalost., protože náš
rodokmen pak pokračuje jejich synem Josefem, který si vzal tu hraběnku.
Ale rozhodně mně vychází, že náš další pokračovatel Antonín po svatbě s
Kateřinou Vrškovou již žil ve Lhotě, kde se jim narodil Václav, náš
pytlák. Tak je to logické.
Mlýn v D. Bezděkově pravděpodobně pak přešel do rukou prvorozeného syna
Jana, druhý syn Matěj pravděpodobně hospodařil na tom Novém mlýně ve
Družci
Z kroniky
obce (pokračování) Družec
Panství
tachlovickému patřil v té době i Nohavický rybník u Dokes, ležící na
Kačáku u silnice a u mlýna téhož jména.
Hned pod Hrázským mlýnem –
v místech dnešní části obce zvané „na rybníce“ u mlýna
Švejcarova býval další rybník zvaný Smečenský, protože patřil panství
smečenskému a jeho výměra byla 15 jiter 1290 sáhů (přes 9 hektarů). Vypuštěn
byl asi roku 1804.
U samého Dolního Bezděkova býval na
Kačáku další malý rybník, náležející velkostatku v Dolním Bezděkově.Pod
lesem Smejcenina u Žiliny býval tzv. Žilinský rybník, náležející panství
smečenskému. Panství smečenskému náležel i Zadní žilinský rybník,
ležící za předešlým rybníkem pod lesem Píska. Počátkem 19. století měl od
smečenské vrchnosti spachtovaný žilinský rybník družecký rychtář Josef
Hořejší z čp. 30. Poněvadž byl v krutém
nepřátelství se Švejcarem, majitelem mlýna ve Družci, umínil si, že se
Švejcarovi za cosi pomstí. Zašel do Smečna a přesvědčoval panstvo, aby
vypustili rybník před Švejcarovým (Štillerovým) mlýnem. Vypočetl pánům,
jaký jim vypuštěný rybník ponese užitek. Skutečně docílil toho, že vrchnost
dala rybník vypustit. Mlynář Švejcar přišel ke škodě a zle zlořečil Hořejšímu –
ještě více však mlynářka. Brzy po vypuštění rybníka, okolo roku 1816, šel rychtář
Josef Hořejší z Dobré domů. Cesta z Dobré vedla tehdy po hrázi
vypuštěného rybníka a přes žebráček (nad dnešním hřištěm) k faře. Tehdy
to bývala veřejná cesta, ale po prokopání hráze nedalo se po ní jezdit. Pro
pěší však tu byla položena prkenná lávka. Rychtář Hořejší došel na lávku a jsa
opilý a navlečený do těžkého kožichu s tzv. čamarou, jaký naši předci nosívali,
zavrávoral a spadl z lávky do vody v průhonu. Nemohl se v těžkém
kožichu ven vyškrábat a utopil se. Když jej tu pak našli, naložili jej na sáně
a poněvadž byl ten den třeskutý mráz, přivezli jeho mrtvolu domů úplně zmrzlou.
Za saněmi až do dvora čp. 30 šla mlynářka a po celou cestu zlořečila: „Ty kluku
zlodějská, vidíš, dobře se ti stalo, nám jsi vody nepřál chtěje nás zkazit a
bůh, na kterém jsem si to vymodlila, tě potrestal, že jsi se té samé
vody dosyta napil…“ a ještě jinak mu lála. Z toho plyne, že se svými
rybníky měli naši předkové problémy již před téměř dvěma sty léty.
Panství tachlovické mělo dva malé
rybníky nad sebou ležící v údolí potůčku Štědrý pod doberským „lesíkem“.
Dodnes jsou tu znatelné bývalé hráze těchto dvou rybníčků v lukách za bývalým
koupalištěm „V Zátiší“.
Mimoto bývaly tři menší rybníky mezi
lesem „Horou“ a Velkou Dobrou. Na severozápadní straně téhož lesa, mezi „Horou“
a „Smouhou“, vpravo vedle cesty polní z Dokes do Kladna k „Lapáku“ býval
rybník zvaný „Volek“, pod ním rybník „Hluboký“ a pod tímto rybník „Žejdlík“.
Všech těchto posledně jmenovaných šest rybníků kolem lesa „ Hory“ patřilo
panství tachlovickému.
Ze všech jmenovaných rybníků v
celé této kapitole zůstal koncem 19.století pouze rybník Nohavický u
Dokes a ostatní byly všechny vypuštěny
Malý výsledek pátrání.
Narazila jsem na mlýn z Volovic. dnešní
Olovnice okr. Mělník a tam se
nám objevila další Švejcarka. V tomto mlýně se
narodil Mudr. Erazim
Vlasák,ředitel a primář všeobecné nemocnice
okresů král.vinohradského a
žižkovského,starosta ústřední jednoty českých
lékařů.
A je psáno v matrice farního úřadu Zeměchy, že
dne 8.3.1863se narodil
Erasmus František Seraf. Vlasák , otec Alois
Jan Vlasák , gruntovník a
mlynář z Volovic č.p. 36, syn Antonína
Vlasáka, matka Anna Švejcarová ze
Družce č.p. 43.
A to č. 43 je Švejcarův, Štillerův mlýn ve
Družci a tak ten Antonín
Švejcar, který mlýn prodal r. 1849 mohl být
bratrem Anny. A Anna se
vdala za mlynáře Vlasáka před tímto prodejem.
Jestli-že jste se dopracovali až sem a bolí Vás hlava –
nezoufejte, ono to přejde.
Rod Švejcarů je tak
rozvětvený, že je dobré o něm něco vědět.
Vše jsem sepsal (a
Janě děkuji za práci, kterou odvedla).
Václav Švejcar – vyhlášený pytlák křivoklátských lesů.
To je legenda – jeho životopis by zasloužil knihu.
Rodokmen rodu
Švejcarů – počínaje od Václava * 1846
Václav
Švejcar *1846 + 18.3.1930 ve věku 84 let (pytlák – pochován na
hřbitově v Žilině, ale jeho hrob nenajdete) a jeho manželka Marie roz.
Herinková bydleli ve Lhotě čp. 69 a měli celkem 7 dětí.
Jak byly za sebou – to nevím, ale tady jsou jejich jména a popisy – co jsem
zjistil
Jména a vše, co o nich vím:
1. – Václav *1877 a +
19.2.1929 ve věku 52 na záduchu, bydlel čp.69 – určitě byl nejstarší – měl 6
dětí:
Barbora – provdaná
Chocholová (manžel Antonín) bytem Lhota, Grospičova ul.
Měla 3 děti :
Karel – byl u vojenské hudby – jeho manželka Jiřina roz. Čermáková
(byla dcerou Marie Čermákové roz. Junkové a byla to sestra
mého dědy Jana Junka.
Jaroslav – bydlel – Lhota, Na skalce- byl vyučený elekrikářem
Vlasta – bydlí po rodičích – vdaná Vaníčková (syn Zdeněk),
rozvedená a opět vdaná – Šrotýřová.
Marie –*25.3.1907 +
15.4.1982 – provdaná Štětková (manžel Josef Štětka) –
bytem Lhota, Nová ulice čp.118 ( postavili v roce 1929)
Měla 2 děti:
Radomír– přiženil se do Bratronic
Irena –
Blažena – Bůžková
(manžel František – povoláním horník) -přivdala se 1931
do Bělče a měla 2 dcery
Alžběta – v roce 1928
se provdala za J. Kyliáše – do Kyšic
Matěj – jeho žena
Marie – bytem Lhota – postavil dům čp.105
(v roce 1926 -u horní zastávky autobusu) –
měl 2 dcery:
Marie – provdaná Kratochvílová bytem Žilina
Anna – provdaná Kunová – – bydlí po rodičích
Václav – (jako
poslední Václav rodu Švejcarů zdědil dům čp.69. Ten v roce
1932 prodal za 18 000,- Kč Karlu Kozákovi z Rozdělova).
jeho žena Josefa (Toncarová svatba 1929) – bytem Bratronice
(U hřiště ) – 1syn:
Václav – bydlí po rodičích.
2. František – jeho žena
Marie (rozená Podaná) – bytem Lhota, Nová ulice č.p. 100 –
dožil se 96 let a měl 1 dítě:
Jaroslav – byl vynikající gymnasta. Jeho cvičení bylo i na krajských
soutěžích.
Stalo se i to, že při cvičení na bradlech byl tak výbušný, že pod
ním praskly obě žerdě. To se obešlo bez zranění. Zemřel v roce
1937 – měl nádor na mozku.
– jeho žena Marie roz. Čermáková – byla z 10 dětí – (její bratr dělal
obecního policajta jmenoval se Bohumil a byl to manžel tety Marie
Čermákové roz. Junkové (a byla to sestra mého dědy Jana Junka)
– měli 2 děti:
František – jeho žena Hana roz. Lišková (z Velké Dobré) – bydlí po
Dědovi a pracoval jako soustružník kovů v Poldi Kladno
Jaroslav – jeho žena Eva roz. Kulhánková – Žilina – pracoval jako
Všichni jeho předchůdci – horník v dole (Tuchlovice)
3. Josef – manželka
Marie – padl v první světové válce. Jeho jméno je v obci na pomníku padlých
spolu s Aloisem Švejcarem (toho nikdo nedovede zařadit, ale bratr to nebyl.
Jsou dohady, že to byl bratranec z Dolního Bezděkova). Pomník byl odhalen v
roce 1922 tělovýchovným spolkem Sokol za 3 320 Kč.
Měl 3 děti:
František – (říkali mu ježíšek)-bytem Lhota, Nová ulice – jeho dcera Milka
se
Provdala za. Frant. Vrška.
Milada – provdaná (1929) Brabcová – její manžel František (zedník) -Žilina
Josef – jeho žena Růžena – bytem Lhota, V Zátiší – měl 2 dcery:
Růžena
Zdeňka – bydlí po rodičích
4. Františka – provdaná
Tomasová – naše prababička. Je v
Měla 7 dětí
Václav *1892 – odešel v roce 1911 do Argentiny
Teresie *1894 provdaná Junková (manžel Jan)
František * 1902 – zemřel za 3 měsíce po narození
Marie *1904 – provdaná Kajzrová (manžel Jindřich)
Helena * 1907 – provdaná Oličová (manžel Josef)
Antonín * 1910
Miloslav * 1913 – zemřel 2 týdny po narození
5. Barbora – provdaná
Kunová – bytem Lhota 15 (u Obecního úřadu, pak tam bydlela Anežka provdaná
Koulová )
Klíčovou postavou rodu Švejcarů je můj prapradědeček Václav, který byl
zřejmě .
Jeho život, alespoň podle dochovalých historek opravdu stojí za
připomenutí. Měl vášeň lovit zvěř v panských křivoklátských lesích, kterých byl
postrachem. Jeho pytláctví bylo za hranicí zákona, a tak nebyla nouze o stálé
zatýkání a honba na něj. Pytláctví bylo v té době velice rozšířené a věnovalo
se mu hodně lidí, ale můj prapradědeček i mezi nimi, byl považován za eso. Na
jedné straně stáli hajní (služebníci panstva a lesů), na druhé byli pytláci
(zloději, kteří lovili zvěř, bez zábran). Neustálý boj mezi pytláky a hajnými
nebral konce. Končil i smrtí na obou stranách.
Prapradědečkovy zážitky z lesa jsou opravdu věrohodné. Pytláci byli docela
dobře organizovaní a chránili se navzájem. Měli domluvená různá znamení a tak
toho i patřičně využívali. Nejednou se stalo, že byl některý chycen a odváděn k
potrestání. Najednou z houštin na celou tuto scénu mířilo několik zbranín a tak
pansvo muselo dotyčného propustit a bylo rádo, že samo nepřišlo k úhoně. Náš
prapradědeček byl několikrát chycen a vězněn na Křivoklátě. Ale stalo se i to,
že po propuštění se domů vrátil se zastřeleným srncem, kterého skolil při
cestě. Měl zásadu, doma neměl nikdy žádnou zbraň. Tu měl vždy schovanou v lese
a tak se stalo, že při domovní prohlídce nenašli nikdy nic. Když měl doma
nějaký úlovek, dokázal ho schovat na příklad do kolébky pod dítě. Tam nikdy
nehledali – takovéto skrýše dokázal vynalézat.
Jeho umění spočívalo v tom, že dokázal navábit různé druhy zvěře a stalo se
i to, že si počkal až se třeba 2 kusy postavily za sebe a pak pálil. Tím jednou
ranou dokázal skolit i 2 kusy. Říkával, že šetří náboje.
Častokrát se dostal do palebné situace s ochránci. Já ještě pamatuji, že na
hradě Křivoklát ještě v roce 1948 byly jako rekvizity – prostřelený klobouk a
ládovačka (jeho zbraň). Byla tam i fotografie hajného Seidla. Ten patřil k
největším pronásledovatelům pytláků a ti se mu pomstili tak, že ho svázali, do
úst mu dali roubík a uvázaného za nohy, provazem přehozeným přes větev stromu
ho hlavou spustili do mraveniště. Takto ho dokázali popravit za to, že při
jedné přestřelce, která už proběhla, byl zastřelen pytlák. Když jsem po
několika letech se přišel podívat na hrad Křivoklát, tak už tam tyto rekvizity
nebyly. Jestli se této popravy hajného zúčastnil náš prapradědeček se nikdy
neprokázalo, ani nevyvrátilo.
Jeho rajon byl opravdu velký. On se pohyboval u Unhoště, Chyňavy a
Křivoklátě . Tohle o něm píše literatura, jak se choval ve Žlábku (to je
kaplička v lese v obci Bratronice) :
Panna Maria Žlábecká prokazovala dobrodiní i v dobách pozdějších. Známý
pytlák z křivoklátských lesů Švejcar se před obrazem Panny Marie měnil v
beránka a kdykoliv pohlédl do jejích nevinných očí, bylo mu, jako by se měl
káti ze všech svých hříchů, i smekal na dálku klobouk nebo čepici. Panna Maria
jej ochránila před třemi myslivci tak, že se mohl ukrýt ve výklenku zdejší
kapličky a oni jej slepě minuli
Potud jsou vzpomínky na pytláka Švejcara.
To je všechno pravda (i když některé příhody jsou spíš fantasie – lidé to
zveličili), o tom se mluvilo a psalo. Jaký byl jeho život, o tom už se nemluví.
Pytláctví provozoval proto, aby maso prodal a za utržené peníze hýřil jako
baron. Jeho syn František nám vyprávěl, jak maso dávali do nůše a pak se s
bratry střídali a nesli to do Kladna. Jejich otec (pytlák) šel vedle nich s
hůlčičkou. Maso prodal řezníkovi, kluky poslal domů – nedal jim nic a sám šel
hýřit. Doma bylo plno dětí, jejich matka Marie měla veliké problémy jim dát
najíst. Nebylo co. Když se třeba po týdnu vrátil, zmlátil je všechny. Z celého
pytláctví neměla rodina nic – vše šlo na rozmary jejich otce. Na alkohol musel
mít (byl na něm závislý).
Takto to chodilo pořád, až do doby, kdy jeho synové už dospívali. To zrovna
mlátil jejich matku a kluci už se na to nemohli dívat a zakročili. Tím otce
překvapili (ten ale pytlačil dál a všechno propíjel), ale domácí násilí už
skončilo. Před syny měl respekt.
Synové Václav, František a Josef byli velice pracovití a skromní lidé.
Pracovali na poli a jako havíři. Můj děda (Jan Junek) mi vyprávěl, že všichni 3
pracovali na dole MAX v Libušíně. Byli to dříči, kteří neměli v revíru
konkurenci. K jejich největšímu rekordu patří nepřekonatelný výkon. Za směnu
naložili pomocí lopat a krumpáčů 100 vozů (huntů) uhlí. Jeden hunt měl obsah
0,8 m3. což představuje celkem 80 m3 a váhu 640 q (centů neboli metráků).
Neuvěřitelná hromada.
Jaká je skutečnost dnes ???
Na pytláka Švejcara se už zapomíná (a možná je to dobře) i v jeho rodné
vesnici Lhotě. Ještě pár starších občanů si vzpomene na jeho historky – ale
velice málo. V místním pohostinství vám nabídnou likér „Slzy pytláka
Proška“ . Legenda Švejcar už nikomu nic neříká.
Za pomoci jeho vnuka Františka Švejcara (*1934) a webových stránek obce
Lhota, hledáním na různých WEBech, zpracoval prapravnuk Bohumil Junek (*1938) dne
19.května 2012
Nyní
můžete do profilu přidávat odkazy, videoklipy z YouTube nebo jiný obsah
webových stránek.Vyzkoušejte to nyní
Sdílejte
vaše vzpomínky na osobu Václav
Jana Slánská roz. Tomasová Ten
jeho prostřelený klobouk byl vystaven na Křivoklátě také v roce 1957, kdy
jsem hrad navštívila.
Jana Slánská roz. Tomasová V
knize – Lánská obora v proměnách času od autorů Robina Ambrože, Jana
Navrátila, Štěpána Stanického a Václava Vodvárky je na straně 104
napsáno, že kníže Maxmilián Egon II. z Fürstenberku si ze své sbírky
předmětů souvisejících s lesním pychem velmi cenil klobouku a ručnice
pytláka , se kterým se přímo střetl. Ten pytlák zde není sice jmenován,
ale je jisté, že klobouk pytláka Švejcara, mého praděda byl na Křivoklátě
vystavován.
Jedním z mých letošních výletů se stala návštěva hradů Žebrák a Točník.
Tady jsou moje poznatky:
Král Václav IV. po požáru hradu Žebrák v r. 1395 (nechal ho ještě upravit), ale už se porozhlížel po vznešenějším sídle a proto v letech 1398 – 1401 nechal vybudovat hrad Točník.
Stavba splňovala požadavky krále a byla koncipována tak, aby se král cítil na hradě pohodlně a bezpečně. Byly však potlačeny běžné obranné prvky hradu ( věže a poloha paláce vůči nepříteli ), a tak se stal Točník spíše rezidencí než pevností.
Hrad Žebrák :
Hrad Žebrák
Chcete-li si tento obrázek zvětšit, klepněte na něj. Zpět se dostanete klepnutím na šipku Zpět (v levém horním rohu).
Tuto otázku jsem si zadal do vyhledávače a tady je výsledek:
Co je to blog?
Blog je snadná možnost, jak si vytvořit zdarma internetové stránky. Blog může být čímkoliv, co chcete:
• internetový deník, magazín
• zápisník myšlenek a názorů
• firemní věstník
• místo pro oznamování novinek
• stránky školní třídy
• místo pro diskuzi s přáteli
• nebo cokoliv jiného…
Bojunek's Blog 
